Zdravá láska

Často říkáme „Miluji tě!“, a přitom vlastně máme na mysli „Potřebuji tě!“ nebo „Neopouštěj mě!“. To jenom ukazuje, že jsme ještě nepoznali opravdovou lásku. Předpokladem pro to je, že začneme milovat sami sebe a bezvýhradně se přijmeme takoví, jací jsme. Řekneme „ano“ našemu bytí takovému, jaké je.

Pak dokážeme být šťastní a spokojení, i když budeme sami. Pak už nás ani nebude bolestně zasahovat kritika ostatních a budeme osvobozeni od závislosti. Dokud totiž toho druhého potřebuji, nejsem skutečně svobodný. Když se osvobodíme od strachu z toho, že nás někdo opustí, jsme schopni dát partnerovi větší svobodu. Teprve pak je možná opravdová láska, neboť lásku není možno uvěznit a násilím držet. Když to zkusíme, láska zahyne. To, co zbude, bude jen zvyk.

Zamilovanost zná extrémní výkyvy nálad a žárlivost se nezúčastněným jeví jako dost egoistická, protože trvá na opětování citů. Zamilovanost může být pro milovaného velmi stísňující, náročná, ba dokonce dusící, neboť vyžaduje neustálé důkazy lásky. Zamilovaný chce vlastnit toho, koho miluje, mít ho jen pro sebe a je na něm závislý. Jakmile se ale v lásce objeví závislost v jakékoliv formě, je vztah narušený.

V lásce si ze srdce přeji, aby byl ten druhý šťastný, a jsem ochoten pro to udělat všechno. Dát mu čas, když ho potřebuje, pozornost, když ji potřebuje a volnost, když ji potřebuje. V lásce neočekávám za každou cenu opětování svých citů, nýbrž jednám z něžné náklonnosti, z úcty a respektu, ba i z obdivu. Mohu vedle svého milovaného milovat ještě jiné lidi a připouštím, že on má právo na totéž. Nejsem emocionálně závislý na reakcích toho druhého, neboť ho miluji nezávisle na tom, zda budou moje city opětovány.